Rád chodím po přírodě se psem, dívám se, co kde lítá, jak co tweetá a komunikuje a když mě něco pracovního napadne, nadiktuji to telefonu skrze Google Keep. Je tam hlasové nahrávání, které vcelku umně převede zvuk na písmenka, ta se sama uklidí na web, kde je najdu a pohodlně zkopíruji do archivu nebo zakázky. Ale co se nestalo?
Stalo se, že mluvím a fouká při tom silný vítr. Když skončím, dívám se na displej, a na něm záznam:
Fu fu fu.
To není fejk. Mé převratné myšlenky byly ignorovány ve prospěch hlasu větru. Neživá hmota bez mluvidel se dostala ke slovu místo mě. Google měl víc porozumění pro rozpohybovaný vzduch než pro mé potřeby sdílet s ním taje mého nitra.
Jako digitálního paranoika mě hned napadlo, že jde o vtípek programátorů, ale čím by se aktivoval? Skutečně už přístroje začínají rozumět i řeči živlů? Do mlynářova ječmene?
Šel jsem dál a hledal v historce nějakou symboliku. Našel jsem dvojí.
- Aplikace je obrazem reklamní scény. Když máte na pořádný mediální vítr, nemusíte už mít bůhvíjaké myšlenky, stačí, že je budete vypouštět dostatečnou silou. V opačném případě se musíte spolehnout na nápad a doufat, že vám ho konkurenti nevyfouknou.
- Vliv vnějšího prostředí na srozumitelnost toho, co říkáte, je fatální. Kdo si pro svou chvilku slávy nezjedná klid a pozornost, bude mluvit do větru a marně.